tanC: Zóna citu
Duet Zóna citu vznikl v rámci festivalu současného umění a světelné instalace Nocturno v roce 2023 v produkci kolektivu tanC. Tvůrci Lucia Bielik a Radoslav Piovarči v původně jednorázové improvizované performanci viděli potenciál pro další rozvoj, proto pracovali na pevnější struktuře na rezidenci v Divadle Pôtoň. Následně se zúčastnili festivalů, nejprve těch zahraničních – Stockholm Fringe Festival (STOFF) a Gothenburg Fringe Festival. Oba zmíněné nabídly tvůrcům rozdílné prostory k uvedení – undergroundový Teater Tribunalen a historický Gathenmielmska Huset. Od své první verze se Zóna citu k oficiální slovenské premiéře dopracovala až o dva roky později, v září 2025. A to na místě, kde na nynější podobě tvůrčí tým pracoval – v Divadle Pôtoň v rámci akce Made in Bátovce #2.
Inscenace Zóna citu je založena na kontaktní improvizaci, což Lucii Bielik a Radoslavu Piovarčimu dovoluje ji neustále proměňovat a reagovat v přítomném okamžiku. Zároveň vznikla a funguje jako site-specific instalace, přestože je možné se s ní setkat i v tradičně uspořádaných divadelních prostorách, což paradoxně nabízí další možnosti interakce. Ty jsou spolu s komunikací na základě dotyku stěžejním tématem díla. Každý nový prostor a noví diváci jsou podnětem pro pohybový materiál. V rámci uvedení na Move Fest Valmez bylo publikum usazeno v tréninkovém sále Tanečního centra Valmez v řadě ve dvou protilehlých stranách. Tímto byl rozbit klasický frontální způsob sezení, přestože jen částečně, a Bielik s Piovarčim tak měli dvě stěny prázdné. Již od začátku se Bielik více soustředila na svůj prostor a jeho nejbližší okolí a do většího prostoru vstupovala postupně a opatrně. Naopak Piovarči se svým dlouhým tělem si jakoby odměřoval vzdálenost světel od publika, jednotlivé diváky od sebe a začal tímto narušovat také osobní zónu své taneční kolegyně.
Dílo má danou interní strukturu, kterou si performeři stanovili, ale její průběh a detaily se mění, mají tak volnost nechat na sebe působit vlastní rozpoložení, stejně jako rozpoložení přítomných diváků. V inscenaci je důležitá právě interakce s publikem, tedy jakým způsobem reagují na vstup performerů do jejich osobního prostoru. Od toho se odvíjí následný pohyb a spolupráce. Bielik s Piovarčim se při valašskomeziříčském uvedení dokázali velmi dobře napojit na náladu okolosedících, dobře odhadli, na koho si můžou dovolit například lehnout nebo se jich dotknout a kdo má raději nenarušený osobní prostor.
Představení začíná již s příchodem diváků, kdy si performeři natírají svůj obličej a v malých zrcadlech se upravují. V průběhu se jejich makeup postupně smýval s tím, jak se potili nebo otírali o sebe navzájem. Od soustředění se sami na sebe se tanečníci postupně dostali k prozkoumávání okolního prostoru, nejprve částečně nejistě, až s úplnou důvěrou i k okolosedícímu publiku. Jakmile dostatečně otestovali tyto hranice, přesunuli svůj fokus na osobní prostor toho druhého. Výrazná byla kontaktní partnerská práce, kterou bylo možné vykonávat plynule díky vzájemné znalosti a dlouholeté pohybové spolupráci. Bielik na pohled bez rozmyslu skákala Piovarčimu do náručí, který ji však vždy se samozřejmostí zachytil, nebo se nechala přenášet prostorem. Na druhou stranu se často Piovarči až pletl Bielik pod nohy a ona tak neměla jinou možnost než mu utéct právě přenosem váhy na něj, čímž ho donutila k reakci.
Přestože byli diváci informováni, že v průběhu mohou přecházet na jiná místa, v uvedení v rámci Move Fest Valmez se tak nestalo. Mohla za to možná nejistota a málo odvahy nebo naopak vtažení do pohybu performerů, která téměř nedovolovala narušit jejich harmonii. Oba využívali pohybový slovník současného tance a vlastní způsob práce s partnerem, v rámci Move Fest Valmez proběhl následující ráno pohybový workshop, kde si tento přístup mohli účastníci vyzkoušet. Základem bylo rozložení svého těla podle kostních a kloubních struktur na jednotlivé pohyblivé části, se kterými se dá pracovat samostatně nebo v nejrůznějších kombinacích. Po dostatečném otestování možností vlastního těla začali účastníci využívat celý prostor tanečního sálu a následně se spojovali do náhodných dvojic, ve kterých na sebe vzájemně mohli, ale nemuseli reagovat.
Původně improvizovaná hudba se musela ustálit do pevné podoby, protože časová vytíženost hudebníka a skladatele Michala Palka mu nedovolila účastnit se repríz, zejména těch v zahraničí. Hudební koláž propojuje různé skladby s neidentifikovatelnými zvuky a náhodnými tóny. V průběhu duetu pulzuje a graduje, přestože její základ zůstává stejný a vždy se vrátí do zpomalení a uklidnění. Výbušnost a charakter ji přidává zejména pohyb samotných tanečníků, kteří s ní mohou volně pracovat a reagovat na ni nebo naopak se jí nenechat vtáhnout a jít do protipohybu. Pevně stanovený je i světelný design Milana Slamy ve spolupráci s Piovarčim, který využívá světelné čtverce a další různě tvarované reflektory. Ty je možné rozmístit po podlaze nebo je opřít či zavěsit. Ve vlastním rytmu se rozsvěcují a zhasínají, v některých momentech jakoby reagovaly na hudbu, v jiných jsou skoro proti ní. Sami performeři přiznali, že se snažili nevytvářet prvoplánové efekty, kdy se na výraznější tóny zesílí také světlo. Těmto momentům se snaží vyhýbat také v pohybové gradaci.
Dílo Zóna citu si zachovává pevnou strukturu, stejně jako hudbu, světelný design a jednoduché kostýmy, které jsou navrženy tak, aby nebránily performerům v jakémkoliv pohybu. Ten se zároveň představení od představení liší, zejména proto, že vychází z principů improvizace. Inscenaci prospívá možnost volného pohybu diváků v průběhu představení a interakce s nimi, stejně jako esence nečekaného – například když do místnosti vletí motýl. Ve zhlédnutém uvedení naplno rozvinuli zvolené téma individuálního vnímání vzdálenosti a to, jak každého z nás ovlivňuje narušení hranic osobní blízkosti a proměňuje tak vzájemné vztahy.
Autorka: Petra Skalíková
Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Foto: archív tanC
